Náš adoptivní synek Sâa Robert

3. září 2012 v 20:49 | Hana Brýlová |  Novinky, postřehy a tak

Myslím, že pomáhat potřebným je hodně dospělé. Ovšem přímo šíleně dospělé (a trošku i šílené) je asi pořídit si čokoládového syna až z Afriky ke svým dvěma bílým :) Ale na druhou stranu - proč ne?

...o adopcích na dálku jste už jistě slyšeli... Někteří z vás o tom možná uvažovali... Nebo uvažují, ale neví....
A my to udělali!:)
Je to šílené, dospělé a hlavně je to skvělý pocit, že pomáháme jednomu osmiletému krásně čokoládovému klučinovi z nejchudší části Afriky.


* * * * *

Tak mi dostudoval mladší syn, měl teď poslední prázdniny a shání si práci. Starší už skoro rok pracuje.
A já, abych to neměla tak jednoduché, jsem adoptovala dalšího školáka.
Opravdu - je ze západní Afriky, konkrétně z města Conakry, které je v Guineji. Jeho tatínek sice pracuje, ale i tak jsou tak chudí, že by klučina nemohl vůbec chodit do školy, kdyby mu cizí lidé nepomohli. A co by ho asi tak v životě čekalo, kdyby neuměl alespoň číst, psát a počítat?
V Guineji totiž není bezplatné školství, a proto mnoho lidí tam vůbec neumí číst ani psát. A to jen proto, že si jejich rodiče nemohli dovolit děti na školu poslat. Platí se školné, pomůcky a školáci musí mít i uniformu... Pro běžné guinejské rodiny naprosto nemožné.
Proto jim u nás některá sdružení, či charitativní organizace, pomáhají, zažil se pro to výraz "adopce na dálku". Ovšem ve skutečnosti se jedná spíše o adresné sponzorství. Prostě si vyberete dítě, přispíváte mu na školu a školní pomůcky a píšete si s ním. Většinou se vytvoří pěkný vztah na dálku a dítě vás bere jako své druhé rodiče.
Hezké, ne?

A co mě to napadlo, takhle si komplikovat život?
Vidím to asi tak:
Před lety jsem musela, kvůli dlouhodobé agresivitě, alkoholismu a gamblerství mého manžela, se svými dvěma syny doslova utíkat. Už toho bylo všeho trochu moc a bylo s ním nebezpečno. Sebrali jsme pár věcí do igelitek a....
Nebýt mých rodičů a sestry, asi bychom bydleli pod mostem. Já vím - bylo by nám tam každopádně líp než s manželem, ale přece jenom....
Živila jsem dva školáky, později jednoho středoškoláka a jednoho učně (což bylo finančně hodně náročné) a byli jsme bez prostředků, tedy téměř, práci jsem sice měla, ale za nic moc plat a s alimenty jsem vůbec nepočítala, že bych je z něho někdy dostala (taky že nedostala). Takže živoření od výplaty k výplatě a tak týden před ní jsem se už - já ateista - modlila, aby už konečně peníze na účtě přistály. Po zaplacení toho nejnutnějšího (školy, bydlení, jídné...) co nešlo odložit, jsme zbytek peněz rozpočítali, vyšlo to na 95,- Kč na den pro nás tři na úplně vše: jídlo, oblečení, drogerie...
Bylo to boj!
Kromě rodiny mi tehdy pomohli lidé, do kterých bych to ani neřekla - kolegyně z práce, kamarádi, známí... Dávali mi třeba jejich vyřazené oblečení, některé jsme využili, některé prodali... Pomoc to tehdy v těch nejhorších dobách byla obrovská a já si jí moc vážila. Bez ní by můj mladší syn rozhodně nemohl se vyučit tím, čím chtěl.

Teď, kdy už jsme se z toho vyhrabali a synové se pomalu postavují na vlastní nohy, cítím tak nějak uvnitř sebe, že bych tu pomoc měla vrátit. Znáte to - prostě ten neurčitý vnitřní pocit, který se nedá pořádně vysvětlit, ale je tam :-)
Oni pomohli nám, měla bych to nějak vrátit... Ale ti lidé, kteří nás tehdy nenechali padnout, žádnou mou pomoc nepotřebují.
Tak co s tím pocitem? Komu potřebnému to tedy vrátím? Jak?

Když jsem se náhodně dozvěděla o situaci, v jaké jsou děti v některých afrických zemích, bylo rozhodnuto. Vždycky, už od malička, jsem Afriku milovala, jako dítě jsem četla snad vše, co se mi o Africe dostalo pod ruku. V té době mě nejvíc zaujala východní Afrika, Masajové, zvířata, safari a tak.
Ale nejen to, takže k tomu kontinentu a k lidem tam žijícím mám celoživotně hezký vztah :-)

Uvažovala jsem proto o adopci afrického dítěte na dálku, jen jsem měla jasno v jedné věci. Miluji Afriku a ctím jejich původní kulturu. Vadí mi, že je tam zatahováno cizí náboženství i kultura. To přece s pomocí nemá nic společného, když jim něco k tomu vnucujeme!
Takže jsem hledala agenturu, která nebude náboženská a bude respektovat jejich kulturu. Nakonec mi zůstaly ve výběru dvě a pořád jsem se nemohla rozhodnout a vůbec se nějak rozhoupat k akci.

Dalšímu dění pomohla náhoda.
Náhodně jsem totiž potkala po několika letech svou známou, paní se kterou jsme s našimi malými dětmi chodívaly kdysi na pískoviště. A ta mi říkala, že měli adoptovaného chlapečka z Guineje, ale už ho bohužel nemohou podporovat. Takže bude muset přerušit školu, protože jeho rodiče na to nemají a oni za sebe nástupce nesehnali. Přitom je to šikovný a nadaný klučina. Začalo mi to v hlavě šrotovat...
Když mi známá řekla, že se navíc jmenuje druhým jménem Robert, na kteréžto jméno mám doživotní slabost...
Bylo rozhodnuto!
Se sdružením Pro-Contact jsem se dohodla hned, jsou velmi vstřícní, takže už máme chlapce adoptovaného a já jsem moc ráda, že může v říjnu nastoupit do další třídy. Tamější děti školu berou trošku jinak, než ty naše. Ty ji berou jako samozřejmost, africké děti spíše jako naději na lepší budoucnost. Váží si toho a jsou moc rády, když mohou do školy chodit. Spousta jejích kamarádů nejen že do školy nechodí, ale naopak musí pracovat, aby pomohli rodičům je uživit. V chudých afrických státech je totiž dětská práce, bohužel, denodenní realitou. Pracují tam i tříleté děti!

Měla jsem trošku obavy z finanční stránky věci, přece jenom na tom nejsem zas až tak dobře, abych mohla dávat pryč moc peněz. Ale roční částku 5250,- Kč je možné rozdělit na tři splátky, což už se dá zvládnout.
Když jsem uviděla adopční listiny a certifikát s jeho jménem, cítila jsem se šíleně dospělá. Ano, byl to pěkný pocit, že někomu pomůžu. Je to sice jenom taková malá kapička v moři, ale i tak je ten pocit úžasný. Změnit celý svět nemůžu, ale takhle ho snad dovedu trošku změnit alespoň jednomu konkrétnímu človíčkovi - dám mu naději na lepší život. A za ten krásný pocit to rozhodně stojí, to mi věřte!


Tak tohle je náš adoptivní syn, jmenuje se Sâa Robert Kotembedouno:






























A co vy, přidáte se také k adoptivním rodičům? Anebo už jimi jste? Ráda si přečtu vaše názory či přímo zkušenosti... :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milena Milena | E-mail | Web | 3. září 2012 v 21:35 | Reagovat

Moc hezký článek :-)
vzpomínám si, že když jsem chodila na základní školu, my deváťáci s několika třídama dohromady jsme si taky adoptovali synka z Afriky :-)
my jsme mu posílali věci do školy tam u nich a on nám psal zpátky dopisy v angličtině :-)
Ze všech našich dárků měl neskutečnou radost a to bylo na tom to nejhezčí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama