Za blbost se platí - 4. kapitola: ON

11. dubna 2011 v 21:39 | Hana Brýlová |  Ukázky z knih
4. kapitola z právě rozepsané knihy Za blbost se platí



To není fér! Kdy sněžilo? Ani jsem si nestihl všimnout. Ale pěkně přituhuje.
Skoro dvanáctihodinová služba ve špitále a teď tu ještě musím bojovat se zamrzlým autem. To opravdu není fér. Vždyť já už nemám sílu ani pořádně přitlačit. Jen to sklo tou škrabkou hladím. Já snad půjdu domů pěšky. Beztak za tím volantem tak akorát usnu.
"Nashledanou, pane doktore," ozval se za mnou veselý hlásek. Jedna ze sestřiček z ambulance. Jak to ty holky dělají, že mají pořád veselou náladu? I po náročné službě.
"Nechcete svézt?"
"Děkuji, mám vlastní odvoz," usmála se, zamávala mi a nasedla do právě přijíždějícího auta. To se tak někdo má. Přijede pro ni vyhřáté auto. To bych byl také veselý. Já tu to pitomé sklo budu škrábat snad až do rána!
Už aby bylo jaro a nemusel jsem se potýkat s věčně zamrzlým autem.
Jaro... Na jaře jsme se seznámili s Týnou. Proboha, to už vážně bude šest let? Strašně to letí. Vidím to, jako by to bylo včera...
"Jdeš na Astronauty?" lákal mě tehdy Ondra, spolubydlící na koleji. A nejen spolubydlící. Vychodili jsme spolu gymnázium a společně se přihlásili na medicínu. Kamarádi.
Astronauti byla před pár lety populární rocková kapela. Kdo ví, kde je jim dnes konec. Tehdy na ně ovšem chodily skupinky, složené zejména ze studentů zdejších škol, jejich vrstevníků.
"Jasně, to si nenechám ujít." A tato věta mi změnila život!
Kdybych nešel, neseznámili bychom se s mou ženou.
Místo na kapelu, jsem totiž půl koncertu fascinovaně hleděl na dvě holky, dobře se bavící v rohu sálu. Blbnuly, tancovaly spolu, zkoušely jakési podivné taneční krokové kreace, no vypadalo to dost neobratně, směšně, ale jim to evidentně nevadilo. Dobře se bavily. Jedna krásná blondýna, druhá celkem tuctová hnědovláska. Ale to, co mě na nich fascinovalo, bylo něco jiného, ne jejich podoba, ani štíhlé postavy. Fascinovala mě skutečnost, že se mezi sebou dorozumívaly evidentně znakovou řečí. Neslyšící na koncertě? No to snad ne! Kam ten svět spěje?! Nic už není, jak má být!
A přesně toto jsem o přestávce oznámil Ondrovi ve frontě na pivo. Celkem dost nahlas, měl jsem totiž trochu z té hlasité hudby zalehlé uši.
"To není pravda, já slyším dobře. Neslyšící je jenom Petra," ozvalo se za mnou dotčeně. Já se otočil po hlase a zrudnul. Stála tam jedna z těch dvou holek, na které jsem tak zíral. Milý úsměv, velké hnědé oči a dlouhé blond vlasy.
To nešlo jinak. Opravdu ne. Nepozvat ji na skleničku, připadal bych si doživotně jako blb.
Tak jsem se seznámil s Kristýnou. Ani se mi nechce věřit, že už je to tolik let.
Konečně led na skle povolil a přestalo působit, jako by bylo mléčné. Povedlo se mi i vyjet. Cesta z nemocnice domů netrvá naštěstí dlouho. V Juliánově se mi tentokrát povedlo celkem bez potíží zaparkovat a za chvíli už jsem odemykal dveře našeho bytu.
"Kristýno?"
Není doma. Snad brzy přijde.
Jsem tak unavený, že se prostě musím na chvíli natáhnout. Lehl jsem si jen v obýváku na sedačku a zavřel oči. Jen na chvilinku.
Za pár vteřin už jsem o sobě nevěděl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama