Za blbost se platí - 2. kapitola: ON

10. dubna 2011 v 15:31 | Hana Brýlová |  Ukázky z knih
Druhá kapitola rozepsané knihy Za blbost se platí - vypravěči jsou ONA a ON.

"Už mi sem nikoho nezvěte, sestři. Já už prostě nemůžu," zaškemral jsem a napil se minerálky. Opravdu těžký den. Mám toho plné zuby. Od rána se dveře mé ordinace netrhly. I kratičkou pauzu na oběd jsem si musel vybojovat. Pořád plná čekárna. Kontroly, převazy, konzultace, nové případy...
A k tomu všemu mne ještě odvolal kolega. Potřebovali konzultaci na operačním sále. Malé dítě po autohavárii...
Jsou tři hodiny odpoledne a já mám pocit, že už z toho všeho vidím trojitě. Opravdu už dnes nemůžu.
Sestra se laškovně usmála: "Pane doktore, ještě jednoho pacienta, co Vy na to?"
Vzdychl jsem. Ukecala mě.
"Ale jedině, když bude poslední," prohlásil jsem nesmlouvavě a posadil se znovu k počítači.
"To je ta fraktura kloubu pravé ruky, Martin Nováček, 1997," navigovala mě sestra. "Jde jen na kontrolu a domluvit si rehabilitaci. Tady jsou snímky."
Přikývl jsem. Toho kluka si vybavuji. Zvláště jeho vyděšené oči, když se tu objevil poprvé. Ukazováček pravé ruky mu visel jen za kůži. Tak zrasovaný prst se hned tak nevidí. Nechtělo se mi skoro věřit, že za to může nevinná hra s názvem fotbal...
Fraktura špatně srůstala a potom to zase pro změnu vypadalo, že prst zůstane neohebný. Téměř půl roku trápení a zejména pevná vůle toho kluka udělaly své. Teď už to naštěstí vypadá úplně jinak. Ještě rehabilitace a myslím, že máme vyhráno.
"Tak ho pozvěte dál, ať to mám z krku." Docela už se vidím, jak procházím bránou nemocnice a nabírám směr domů...
Vtom zazvonil telefon.
Sestra ho zvedla...
"Pan primář," nadzvedla významně obočí.
"Bukovský," ohlásil jsem se a poslouchal primářovu nabídku. Čtyřměsíční pracovní pobyt na prestižní chirurgické klinice v Londýně? Hm, tak to zní opravdu hodně lákavě.
Jenže to nemůžu rozhodnout sám. Musím to probrat s Týnou.
"Obávám se, že Vám nemohu odpovědět ihned. Musím to probrat s manželkou."
Domluvil jsem se s primářem, že mu pozítří řeknu, jestli nabídku akceptuji. Položil jsem sluchátko, protřel si unavené oči a kývl na sestru: "Tak ten poslední pacient."
Když kluk vcházel do dveří, využil jsem toho a sundal jsem z nich ceduli MUDr. Ctirad Bukovský. Pro dnešek už opravdu končím. Kolega, který mě přijde vystřídat, je tu za chvíli.
Pokusil jsem se zmobilizovat své poslední zbytečky síly a obrátil se na kluka s úsměvem: "Tak co prst?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama