Za blbost se platí - 1. kapitola: ONA

10. dubna 2011 v 15:28 | Hana Brýlová |  Ukázky z knih
První kapitola z právě rozepsané knihy Za blbost se platí.


Ticho!
Neotravuj! Musím pracovat.
Ať mi ten krám dá pokoj!
Musím makat a ne pořád zvedat telefony. Takhle to nikdy nedodělám.
Seděla jsem v kanceláři, propočítávala spotřebu materiálu a snažila se ignorovat dotěrný zvuk telefonu. Od rána je to tady jako na nějaké ústředně. Co jsem komu udělala? Tady se nedá pracovat.
Telefon byl však neúprosný. Sakra! Tak přestaneš? nadávala i domlouvala jsem mu v duchu. Nepomohlo to...
Ach jo...
Vyhrál!
Natáhla jsem se po sluchátku a než jsem stačila říct jako obvykle: "Výroba nábytku Ondráček, dobrý den," ozvalo se uštěpačné: "No konečně jste se uráčila to zvednout!! Za co Vás platíme?! Dejte mi manžela!"
Tak to máš smůlu, babo, pomyslela jsem si v duchu.
"Ehm, obávám se, že Vás zklamu, paní Ondráčková..."
Než jsem stačila pokračovat, vyštěkla: "Jak to?! Kde se zas courá?!"
Dívala jsem se z okna na dvůr, kde šéf právě něco řešil s dělníky. Na to, že mu bude za dva roky šedesát, vypadá hodně dobře. Vysoký, štíhlý, husté prošedivělé vlasy lehkého, vzdušného střihu. Věčný úsměv. Sluší mu to. Pane Bože!, ale jak si takový hodný a pohodový chlap mohl uvázat na krk tuhle herdekbabu, která snad v životě neměla dobrou náladu? Nechápu...
"Jel do bytu jednoho ze zákazníků, mají tam nějaký problém." Jistě, budova naší firmy je přízemní, mohla bych mu podat sluchátko oknem, ale... Asi jsem škodolibá. Dělá mi prostě dobře té nerudné babě nevyhovět a šéfa před ní alespoň na chvíli ochránit. A vůbec - okno neotevřu, venku je zima!
"Mobil zapomněl tu," doplnila jsem jeho alibi pro případ, že by ho chtěla otravovat tímto způsobem. Bez jediného slova zavěsila. Zdravit a děkovat tu megeru taky ještě nikdo nenaučil. Bože, jak já ji nesnáším!
Uvařila jsem si kafe a pohroužila jsem se opět do papírů...
"Kristýno, mám problém!" nakoukl opatrně šéf do kanceláře a tón jeho hlasu působil hodně zoufale.
Já to snad nedodělám. Vzhlídla jsem od svých tabulek. Copak potřebuje?
Po pravdě řečeno, moc by se mi zdržení nehodilo. Ráda bych do půl hodiny odešla a musím ještě připravit na ráno dodací listy a fakturu. Právě byla dokončena další zakázka. Montáž v bytě zákazníka není potřeba, proto si brzy ráno pro postel i komodu přijede osobně svou firemní dodávkou. Já přijdu později, takže chlapům z dílny musím všechno nachystat už teď.
Ale můj šéf je bezvadný, mám ho dost v oblibě. Pokud to bude v mých silách, opět mu ráda pomůžu. I když si tu často připadám jako "děvče pro všechno". Ovšem s dobrým zacházením i dobře placené, to se mu musí nechat.
"Copak se stalo?" projevila jsem zájem. Třeba to nebude nadlouho. Šéf se usadil naproti mě na židli a byl evidentně v rozpacích.
"No tak, snad se mě nebojíte?" snažím se ho povzbudit a přemýšlím, o co může jít. Že by zase nevěděl, jaký dárek koupit jeho ženě? V tom případě bych mu nejraději poradila rakev! Anebo... Ne, v nemocnici ta baba asi nebude, když telefonovala. Já jenom, jestli mu zase nedošlo čisté prádlo, jako když byla v nemocnici minule. Bylo mi ho tehdy líto a tak jsem si domů odvezla koš, plný jeho špinavého prádla. I to občas patří k práci jeho asistentky.
"Pamatujete si, Kristýno, na tu zakázku té staré almary?"
Abych si ji nepamatovala! Chlapi se tu s tím piplali půl roku. Ručně vyřezávali všechny ozdoby. Replika truhly podle staré rodinné fotografie. A zákaznice, jakási rakouská madam českého původu, když tu almaru potom uviděla, brečela mi tu dojetím snad půl hodiny. Prý jsme jí vrátili zpátky dětství.
"Samozřejmě, na to se nedá zapomenout." Ani na tu její milou rakouskou češtinu: "Můj babicka, ucit me césky."
Ostatně tady ten hrníček na kávu je od ní, usrkla jsem z něj. Au! Samozřejmě jsem si spálila jazyk. Gestem jsem šéfovi naznačila, jestli chce kafe také. Zavrtěl hlavou a evidentně nevěděl, jak začít.
"Je nějaký problém?" přemýšlím, "zákaznice si na něco stěžovala?"
"Ne, ne, v tom to není." Škrábe se za uchem. To dělá vždy, když je nervózní. Proboha, co to může tak hrozného být?
Nakonec se osmělil: "Víte, dostal jsem nabídku od té dámy. V Salzburgu bude nějaký veletrh nábytku a mohl bych tam prezentovat naše zlaté české ručičky, jak tvrdila."
Ta představa mě okamžitě nadchla: "No, to je úžasný!" Určitě by tam získal nové zakázky. Je moc šikovný a jak je vidět, umí udělat i repliky historického nábytku. Prý to teď v zahraničí dost letí. To by mohlo být kšeftů!
Šéf ale nevypadá moc nadšeně.
"Snad se toho nebojíte?"
"Bojím..." špitl.
Bojí? Tento chlap jak hora? To by mě teda zajímalo, čeho? Podívala jsem se na něho tázavě, ale nemusela jsem nic říkat. Za těch sedm let, co u něho pracuji, už si rozumíme i beze slov.
Pochopil a jal se vysvětlovat. "Jednak musím vytvořit nějakou prezentaci..."
"Počítačovou?" chtěla jsem se ujistit. S počítačem si můj šéf příliš nerozumí.
Přikývl.
"Tak s tím Vám pomůžu, to nebude problém." Ihned mi v hlavě blesklo pár nápadů. "Vybereme fotografie z dokumentace realizovaných zakázek a zbytek můžete nechat na mě. Nebojte, to zvládneme," snažila jsem se ho povzbudit.
"Jenomže já bych tam musel jet."
"A manželka Vás nechce pustit?" zasmála jsem se, abych to trošku odlehčila.
"S manželkou je to v pohodě, tuší v tom prachy. Problém je v tom..." zaváhal a já se definitivně vzdala naděje, že dnes přijdu domů dřív než manžel. To bude asi na delší debatu.
"... v tom, že neumím německy," mrknul na mě a dodal potichu: "a Vy ano."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luki Luki | E-mail | Web | 24. října 2011 v 18:46 | Reagovat

Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama