Nezabiješ bližního svého!

3. dubna 2011 v 16:28 | Hana Brýlová |  Články, povídky
Nezabiješ bližního svého! (Ale někdy je to hodně těžké...)


"Nejede počítač!" oznámila jsem synovi katastrofickou zprávu hned ve dveřích místo pozdravu. Situace je vážná, ne-li přímo zoufalá, tak proč se zdržovat bontonem.
Počítač stávkoval už od rána! A já z toho byla na mrtvici! Úplně mi to nabouralo mé plány! Vzala jsem si pár dní dovolené jen proto, abych mohla psát. Blíží se termín odevzdání mé knihy do tisku, takže každá minutka, kdy se mohu knize věnovat, je dobrá.
"Hm," konstatoval Petr bez zájmu, odhodil školní batoh a zamířil ke sporáku.
Když tak o tom přemýšlím, užít slovo "nejede" před nedávno odmaturovaným odborníkem přes počítače přece jenom asi nebylo to nejvhodnější. Je to teď expert a tak bere všechno vědecky a po pravdě řečeno, já ještě nikdy žádný počítač jezdit neviděla, tak třeba nepochopil, o co jde...
"Počítač nefunguje!" zvýšila jsem hlas.
Někdy se s těma chlapama musí polopatě. A mí synové, ať jsem se snažila na ně výchovně působit jak chtěla, typické mužské čím dál tím víc připomínají.
Syn vzdychl a naoko projevil zájem: "A co dělá?"
Větší zájem ovšem projevoval o kastrol vepřového na smetaně než o můj nefunkční počítač!
No jistě! Typický mužský! Jen ten kus žvance ho zajímá!
Tak to tedy ne! Na to ať rychle zapomene! On se mi tu nacpe knedlíkama, překrví se mu mozek a už z něho nic rozumného nevypadne. A já opravdu, ale opravdu velice nutně potřebuji spravit ten počítač!
"Jedeš!" odehnala jsem ho od sporáku. Napřed mi zprovozní počítač, pak se budeme bavit o jídle!
"Nedělá nic," odpověděla jsem po pravdě na jeho otázku.
Syn se na mě podíval zkoumavě: "Tak je to v pořádku, ne? A já si dám osm knedlíků."
"Nedáš! Stávkuje mi počítač!" ujistila jsem ho a pokračovala: "Nedělá nic, prostě ho zapnu a nic se neděje, na nic nereaguje!"
"A zkusila jsi ho vypnout a znovu zapnout?"
Hm, na co jsem mu platila ty čtyři roky studií? Aby teď dával takovéto "odborné" rady?
"Jen sedmnáctkrát."
Opět vzdychl, asi aby mi naznačil, jak to má se mnou těžké a šel počítač zapnout. Na monitoru se objevil jakýsi bílý nápis, po chvíli zmizel a monitor zůstal černý. Dál se prostě nic nedělo, přesně jak jsem mu říkala!
"No tak vidíš," konstatovala jsem vítězně. Půl dne jsem nedělala nic jiného, než lítala kolem počítače ve snaze ho spustit, takže kdyby se teď před synem zapnul, asi by mě to docela hodně naštvalo!
Syn počítač vypnul, zkontroloval kde jaký kabel a znovu ho spustil. Opět stejný výsledek.
Načež ho znovu vypnul a začal v něm cosi kutit šroubovákem.
Odešla jsem raději do kuchyně. Na rozebírání počítače, ve kterém mám přes sto stran téměř dopsané knihy, opravdu nemám nervy! Právě mi totiž došlo, že jsem si už pěkně dlouho knihu nezálohovala a trochu se mi podlomila kolena!
Za půl hodiny přišel za mnou do kuchyně. "Já mám ale fakt hlad," zaprosil.
"Já mám ale fakt nervy nadranc z toho počítače!" odpověděla jsem mu s patřičnou dávkou hysterie v hlase. Normálně nemám hysterické sklony, ale nepřítomnost zálohy mé knihy v kombinaci se stávkujícím počítačem, je bezpečně způsobila.
"No jo, já se na to pak mrknu," zkoušel to na mně.
"A co jsi tam dělal tu půlhodinu?"
"Neboj, už se na tom pracuje."
To vypadalo nadějně, a tak jsem kapitulovala a ohřála mu ty knedlíky...

"Tak co?" nakoukla jsem zvědavě do pokoje a vzápětí vytřeštila oči.
"Zavraždil jsi mi počítač!" zaječela jsem tónem těžce hysterické Viktorky u splavu. Pohled, který se mi naskytl, tu mou hysterii ovšem vysvětloval!
Můj počítač byl totiž rozebraný úplně na prvosoučástky!
V té krabici z něj snad nezbylo vůbec nic! Všechno teď leželo na stole nebo na zemi! Ježíši, mě klepne šlak myokardu! Vždyť to už v životě nemůže fungovat, to nedá dohromady! Moje kniha! Moje téměř dopsaná kniha!
"Neboj, mám to pod kontrolou," usmál se nejistě můj student Vyšší odborné školy, obor Počítačová podpora v řízení podniku a dál listoval v jakémsi návodu.
"Tak pod kontrolou, jo? Ježíši, tak tohle vidět nechci!" zbaběle jsem utekla z pokoje.

"Hm, tak nevím, co s tím je. Počkáme na bráchu," objevil se večer v kuchyni.
Tak tohle už na mě bylo trochu moc! A to má být ta budoucí počítačová podpora v řízení podniku? Vždyť ty podniky zkrachují s takovými odborníky!
To by mě zajímalo, za co jim ty jedničky ve školách vlastně dávají?
"Můžeš mi říct, jak by tobě, nedávno velice úspěšně odmaturovanému odborníkovi na počítače, mohl být v tomto nápomocen tvůj bratr, který, jak jistě víš, se učí na kováře?!" zeptala jsem se ho s hranou trpělivostí. Ovšem moc mi to nevyšlo, poslední slova už jsem křičela opět hystericky, jelikož mi právě pohled utkvěl na kladivu podivných tvarů, které tu mladší syn při odjezdu na internát, zapomněl.
"Hodně," odvětil zlověstně Petr a můj pohled opět spočinul na kovářském nářadí mého mladšího syna.
Petr ten pohled zachytil a vyloudil úsměv od ucha k uchu. Ten úsměv byl nápadně podobný nevinnému úsměvu kocoura Garfielda, který použil ve chvíli, kdy přišel jeho pán a uviděl zdemolovaného půl domu!
Na rozdíl od Garfieldova pána, kdy šlo jenom o půl domu, já měla zdemolovaný počítač celý! Můj počítač! A s téměř dopsanou knihou! Zaúpěla jsem a pro jistotu jsem při odchodu z pokoje odnesla i to, pro můj počítač nebezpečně vypadající, kovářské kladivo, včetně dalšího synova kovářského náčiní.
Ne, že bych počítačům rozuměla, ale přesto si myslím, že ten můj nové podkovy rozhodně nepotřebuje!

V sobotu mi při vaření oběda hrálo decentně CD s mým vlastním výběrem oblíbených songů od Beatles a zároveň jsem otevřenými dveřmi poslouchala debatu synů. Ti se konečně slitovali nad mými nervy a začali se zabývat mým, dosud nefunkčním, počítačem.
Z jejich hovoru jsem pochopila, že neochotu mého počítače spolupracovat se mnou, způsobil jakýsi zákeřný vir.
No jo, to jsou ty jejich hry. Budu jim je muset zakázat, takto máme každou chvíli zavirované počítače. Mám v počítači rozepsanou ještě jednu knihu - ve spolupráci s mou sestrou a maminkou, připravuji knížku pro nejmenší děti, tak se přece nebudu pořád nervovat, abych o to nepřišla...
"Co to dělá?" slyšela jsem najednou pana budoucího kováře. Ta jeho otázka se mi moc nelíbila, pojala jsem jisté podezření a zbystřila pozornost.
"Nevím."
"Tak to radši zastav."
"Jak?"
"To nejde..."
"Na nic to nereaguje!"
Další slovo, které bylo z pokoje slyšet, je nepublikovatelné.
Tak tohle už na mě bylo moc! Moje kniha! Zpanikařila jsem, nechala vaření vařením a vletěla do pokoje!
Na monitoru běžely v rychlém sledu za sebou řádky nějakých písmen a čísel!
Vypadalo to hodně zlověstně a já začala opět panikařit. Pomoc! Vždyť tu knihu nemám zálohovanou! Z kuchyně se z přehrávače zrovna provokativně linula píseň HELP! ve verzi od mé oblíbené brněnské kapely The Glass Onion...
"Co to je?" zalapala jsem po dechu a zírala na počítač.
Kluci pokrčili rameny: "My nevíme." A oba shodně vyloudili nevinný úsměv od ucha k uchu, přesně podle Garfielda.
"JAK NEVÍTE?!" vylítla jsem tak, že by ze mě každý psychiatr musel mít radost. Typický příklad maniakální hysterie! ... nebo tak něco, nejsem odbornice. Zatím... V blázinci člověk všelicos pochytí. Ještě, že to k němu nemám daleko, já na něj totiž právě začala být zralá! Help!
"Neboj, až to skončí, tak to zjistíme."
Tak jestli tohle mě mělo uklidnit, tak se jim to vůbec nepovedlo!
"Nepálí se tu něco?" začichali synové.
"Jo, váš oběd," konstatovala jsem bez zájmu a dál nevěřícně zírala na počítač.
Obrazovka najednou potemněla...
"Tak co s tím je?" zeptala jsem se s opravdu hodně velkými obavami v hlase. Pokrčili rameny a sklonili se nad počítačem.
"Přece mi nebudete tvrdit, že nevíte, co jste s tím dělali?"
Odpovědí mi byla dvojitá porce Garfieldova nevinného úsměvu!
Pane Bože! Oni to opravdu netuší! Já snad omdlím!
Synové se rozpačitě znovu sklonili nad počítačem...
"Kde to je?"
"Smazaný?"
Následoval výraz, nepublikovatelný ani po dvaadvacáté hodině a zbytek věty zněl: "...tady fakt nic není!"
Z útržků jejich hovoru mi začala docházet drsná realita!
"Osmdesát GB filmů je pryč!"
Oni opravdu doslova vyprázdnili počítač! Můj počítač! A s mou téměř dopsanou knihou, která měla jít za pár dní do tisku! Já jsem bez té knihy! Já jsem opravdu bez té knihy? No to snad ne!
Úplně jsem se při té představě rozklepala! Zírala jsem před sebe a nevěřícně kroutila hlavou! To snad není pravda! To ne...!
Z kuchyně se vyvalil dým!
"Tady něco hoří!" nakoukl mladší syn do kuchyně.
"Jo, váš oběd," konstatovala jsem nepřítomně a dál zírala tupě před sebe.
Že to není tak, jak to vypadá? Že ne...! Prosím, ať to tak není!
"Máš tu knihu zálohovanou?" přerušili synové mé myšlenky.
Proč se na to ptají??? Určitě je všechno v pořádku, to jsou jenom ty jejich srandičky, já jim na to vždycky naletím...
"Mami?"
"Jo, mám zálohu, ale tak tři měsíce starou! Jo a navíc je to na té flashce, na kterou jste některý z vás nedávno šlápl!"
"A proč si to pokaždý pořádně nezazálohuješ?"
No to mi teď tak pomůže, tyhle kecy!
Rok jsem na knihu neměla čas, odklízeli jsme následky několikanásobného vyplavení sklepa, každou chvíli hlídám malou neteř, problémy v práci a tak dále. Když jsem chtěla psát, padala jsem únavou a nic rozumného ze mne nevypadlo. A teď, za poslední tři měsíce, mě chytla doslova spisovatelská slina, povedlo se mi víceméně knihu dokončit. Byla jsem spokojená - zvládla jsem to, co jsem nebyla schopná udělat téměř rok: dopsala ji, vylepšila jsem několik kapitol, vyrobila nápaditý obal... ale nezálohovala jsem!!! A teď je tu možnost, že o vše přijdu?!
No to snad ne! To se nesmí stát, jak bych to vysvětlila svým čtenářům? To je jak ze špatného filmu! Ne, to nemůže být pravda! To je jistě jen sen! Já se určitě za chvíli probudím a všechno bude v pohodě...
... o něco později už jsem ležela na posteli s mokrým hadrem na čele!
Oni mi skutečně OMYLEM smazali celý soubor s knihou!
Jen tak... jednoduše... jediným kliknutím... klik a bylo to... prostě omylem...
"K takovému politováníhodnému omylu dochází maximálně jedenkrát za..." vzpomněla jsem si na jistý český film.
Takže jsem bez knihy?! Opravdu jsem bez té knihy?
Ani program na obnovu smazaných dat si s tím neporadil...!
Takže jsem opravdu bez knihy, obalů i obrázků!
Má dvou a půlletá práce je v ****** !
Nemůžu tomu pořád uvěřit! To snad ani nemůže být pravda! Co mám dělat? Za měsíc to znovu nenapíšu...
"Mami, v kuchyni fakt hoří!"
"Tak to uhaste!" nehnulo to se mnou. Nějaký požár mě teď teda ale opravdu nebere! Moje kniha! Moje téměř dopsaná kniha! Já je snad zabiju! Né snad, já je fakt zabiju! Že jsem je nezabila už dávno! Měla jsem to udělat už tehdy, když si hráli na kapitány námořní plavby, vysypali do vany všechnu sůl, takže jsem pak neměla ani na dosolení pomazánky k večeři a následně tím mořem vyplavili nejen náš byt! Nebo tehdy jak chovali tajně v jejich pokoji kobylky a zamořili mi byt nejméně tisícem asi třímilimetrových neuvěřitelně rychle skákajících zelených potvůrek!
A pak mi to došlo! Moje kamarádka Dáša měla pravdu! Tehdy jsem jí oponovala, ale měla pravdu! Dášo, dodatečně se ti tímto omlouvám, měla jsi pravdu! Ne já s tím svým "Nezabiješ bližního svého" - ty jsi měla pravdu!
Ve chvíli, kdy Dášini synové, v rámci jakýchsi vysokoškolských chemických pokusů, zamořili byt čpavkem - což byla jejich asi tak patnáctá katastrofa během pár let - jí totiž došla trpělivost a pronesla historickou větu: "Měla jsem je zabít, když byli malí! Už bych byla venku..."
Ano, je to tak!





Malý dovětek:
Dopsala jsem tuto povídku, bohužel inspirovanou skutečnými událostmi a poučena z nedávné minulosti o tom, jak je zálohování důležité, měla jsem v plánu pro jistotu si povídku uložit ještě do počítače v zaměstnání. Protože ta moje je pořád trošku naplocho po šlápnutí jednoho z těch mých slonů, požádala jsem syna o půjčení jeho flashky.
Petr, to je ten "expert" přes počítače ("zkuste to vypnout a zapnout"), se natáhl a podal mi ji: "Máte, doufám, v práci, pořádný antivir, že?"
"PROČ?" pojala jsem podezření.
"Noo... jen tak..."
Garfield by z těch jeho nevinných úsměvů měl opravdu radost!
Já ovšem ne, došlo mi to...už je to tu zase! Tak proto mi počítač hlásil zase jakousi chybu (mimochodem, co jsou to registry?)!
Ježíšmarjáá oni zase zavirovali oba počítače i tu flashku!!!

No, nezabiju je...ale někdy je to opravdu těžké se udržet!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama