Nemožně zvědavá holka! - 4. Těžký úděl dcery policajta

10. dubna 2011 v 20:37 | Hana Brýlová |  Ukázky z knih
Ještě jedna kapitola z knížky, která co nevidět spatří světlo světa - Nemožně zvědavá holka!


"Ahoj."
Máma stála u sporáku a něco míchala. Vonělo to teda docela dost. Normálně by moje čichové senzory bily na poplach stejně silně, jako když loni ve škole kluci mlátili kladivem do kolejnice, aby zjistili, jestli takto opravdu funguje vyhlašování požárního poplachu.
(Mimochodem, funguje to. Proto byli za svůj experiment po zásluze odměněni. Z důvodu následné paniky, kdy jen zázrakem nikdo nikoho neušlapal a bezdůvodné evakuace celé školy, totiž dostali trojky z chování.).
Dnes jsem však té vůni nevěnovala moc pozornosti. Koukala jsem se hlavně, jestli je táta doma. Jídlo počká, jedeme na koně. Čeká mě úžasné odpoledne.
"Ahoj, Katy, co bylo ve škole?" Obligátní máminu otázku jsem tak nějak pro tentokrát v podstatě přeslechla.
"Jé tady něco voní..." honem zamlouvám nudnou otázku ohledně školy.
"Svíčková, chystám ji na zítra," odpověděla máma. "A co jsi měla ty k obědu?"
"Ále... UHO s kolínkama," obrátila jsem oči v sloup.
"Cože? Jaké ucho? Co to je?"
"Ale né, ucho né!" Máma mě fakt rozesmála. V naší školní kuchyni vaří všelijaké blivajzy, co mají do poživatin daleko, ale uši naštěstí ne. Teda aspoň si to myslím.
...i když, kdo ví - u našich kuchařek je možné všechno!
"UHO je univerzální hnědá omáčka, bez chuti a zápachu, hodící se ke všemu. No a k tomu kolínka a cosi tvrdýho a nepoživatelnýho. To mělo být asi maso," vysvětlila jsem mámě dnešní pokus našich kuchařek o oběd. Bohužel zůstalo opět pouze u toho pokusu. Podle jejich kuchařských úspěchů bych tipovala, že před nástupem do naší kuchyně vařily ve vepříně pro prasata a zatím nezaregistrovaly změnu.
Ostatně ne, že bych se jich chtěla nějak zastávat, ale celkem chápu, že díky některým pubertou těžce postiženým nevychovancům na naší škole, kuchařkám zatím opravdu nemuselo dojít, že už nejsou mezi prasaty.
"Tak máš hlad. Dám ti trochu svíčkové," konstatovala máma. Jindy bych slintala nadšením, ale teď bych opravdu nejraději hned jela s tátou na ty koně. Však mi tu svíčkovou nikdo nesní. Mít třeba dva bratry, rozhodně bych tak klidná nebyla. Ale občas je to přece jenom výhoda, že jsem jedináček.
"My chceme s tátou na koně, slíbil mi vyjížďku. A kde vlastně je?" Jídlo počká, radši jedeme hned. Už se moc těším.
"V garáži," odpověděla máma na mou otázku ohledně tátova aktuálního výskytu a zvedla oči v sloup. Celkem ji chápu. Táta v garáži, to zavání průšvihem. Tátovy opravářské pokusy jsou totiž noční můrou majitelů okolních servisů.
Táta bohužel vůbec autům nerozumí. Přímo bych řekla, že je, co se týká aut, technický antitalent. Už mockrát se stalo, že se v motoru tak vrtal, že z toho byli pak v servisu úplně zoufalí. Ale od jeho opravářského nadšení ho tato skutečnost bohužel nikdy neodradila.
"Ono nejede auto? Chtěli jsme jet na ty koně..." zeptala jsem se a trošku nervózně jsem si u toho namotávala své krátké černé vlasy na prsty. Jestli nám to zase nevyjde...
"Než šel do garáže, tak jelo. Jak je na tom Felda teď, to nevím," s výrazem, jako kdyby jí někdo blízký právě umřel, pokrčila rameny máma.
"Víš, co? Raději se tam skoč podívat a zastav ho. Zítra nutně potřebuji jet autem na nákup," mrkla na mě spiklenecky.
"Jasně, mami!"
Aby mi nebylo vedro, hodila jsem si vlasy do mini culíku, zajistila je sponkami a vylítla jsem z bytu. Čekat na výtah se mi nechtělo, v rámci kondice jsem lehce seběhla po schodech do přízemí. To se mi to běhá, když je to dolů. Opačným směrem, až k nám do třetího patra, mě to udržování kondice tolik nebere.
Proběhla jsem chodbou a vyběhla z domu. Garáž máme hned ve vedlejší ulici, budu tam za chviličku. Doufám, že táta zatím Feldu, jak naší Felicii říkáme, ještě nestihnul zavraždit.
Ehm... teda... vlastně... on tomu říká oprava.
I když ve skutečnosti jde podle automechaniků většinou spíše o popravu!
"Ahoj, tati," nakoukla jsem do garáže.
Zvolila jsem nenápadnou taktiku slušně vychovaná, od které jsem si slibovala záchranu našeho Feldy. A následně potom i slibovaný výlet na koně. Chorvatsko zatím nechám stranou, možná bude příležitost na koních. Na to se musí takticky.
"Ahoj, Katko, co bylo ve škole?" Máma ho nejspíš tou otázkou už taky nakazila. No to mám radost!
Táta byl opřený o kapotu a soustředěně zíral do motoru našeho auta. Vedle se na podlaze válely nějaké součástky. No nazdar! Doufám, že na záchranu Feldy ještě není pozdě.
"Škola pohoda, známky už máme uzavřený, tak už na to kašlou i učitelé."
"Co je? Auto nejede? To by mě mrzelo, máme přece naplánovaný ty koně..." zkusila jsem to jemně.
"Neboj, trošku se v tom vrtám, tak snad to pojede." Trošku se v tom vrtá? Snad to pojede? No ježiši! Takže nikam nejedeme a já zase budu lítat po okolních servisech a přemlouvat automechaniky, aby se nám mrkli na auto, že tentokrát už je to fakt naposledy, co jsme k tomu tátu pustily. Ach jo, že ho máma radši nenacpala tou svíčkovou.
Svíčková. No to je nápad!
"Tati, mám ti vyřídit od mámy, že dodělala svíčkovou, tak jestli máš hlad…" Malé lži jsou povolené a myslím, že tahle mámě vadit rozhodně nebude. Snad se rybička chytne na háček a Feldu půjde ještě zachránit.
"Dobře, vyřiď mámě, že za chvilku přijdu."
"Ale brzo, ať ti to nevystydne," mrkla jsem na něj spiklenecky. Snad to zabere a nechá chudáka naši Feldu na živu.
Tady už víc nezachráním. Zakázat mu na auto sahat nemůžu a tak - vyzbrojena ujištěním mého zploditele, že za chvíli jde také - jsem se odloudala směrem domů.
Z dáli za sebou jsem slyšela marné pokusy táty o nastartování Feldy. No nazdar, tak zas nic! Výlet nebude, auto je v ...
"Čau Katko," přerušuje mé myšlenky nějaké volání za mnou.
"Jéé, Petr," vydechla jsem překvapeně, když jsem se ohlídla. Bohužel celkem dost nahlas.
"Jo, jsem to já," zasmál se Petr a přišel až ke mně. A já cítila, jak moje jemně broskvová pleť dostává barvu přezrálých rajčat. Doprdele, teď ne!
"Ahoj, co tady děláš?" snažím se zachránit situaci. Petr právě vyšel devítku, což minimálně polovina holek od pátých tříd výš, obrečela. I když je nafoukaný a jen tak hned se s nějakou holkou nebaví, přesto je jimi obletovaný ze všech stran. Není se co divit, to víte - blonďáci s hnědýma očima jdou na dračku. Dát se s ním aspoň na chvilku do řeči, je snem minimálně půlky mých kámošek. Prostě idol.
A já s ním teď mluvím. No tohle vědět holky, vylítly by závistí z kůže.
"Doprovázím tátu do servisu," vysvětlil veledůležitě
"Do servisu?" Nevěděla jsem, co na to vlastně říct. To já bych docela ráda taky doprovázela tátu, ale na ty koně. Příjemná vidina vyjížďky na koních je však zatím stále spíš v nedohlednu, tak aspoň pokecám s Petrem.
Petr hýřil jakýmisi vtípky a já úplně zapomněla na čas. Bylo to docela fajn. Nikdy jsem si vlastně nevšimla, že je i zábavný. Nepatřím totiž k těm holkám, co z kluků šílí. Mám trošku jiné zájmy, než se před nimi pořád naparovat. A trauma z toho, že ještě žádného kluka nemám, mě jaksi zatím nedostihlo.
Teď jsem však poslouchala, co říká a občas jsem se těm vtípkům i hihňala. Naparovala jsem se před ním, jak pitomá puberťačka z těch růžových telenovel (Sakryš, nejsem teď náhodou v pubertě? No nic!) a litovala, že jsem jen tak vylítla z domu. Kdybych tušila, s kým se tu budu courat naším sídlištěm, rozhodně bych si vzala lepší tričko. A nejlíp k tomu i lepší obličej!
No co už, ale stejně mi tohle holky budou závidět. A to víte, že se ráda pochlubím, na to jsem škodolibá dost.
S Petrem jsme si vykládali snad hodinu a ještě jsem ho doprovodila k servisu, kde se mezitím opravovalo jejich auto.
Stáli jsme před servisem, z něhož jeho táta právě vyjížděl.
"Tak já už jdu," usmála jsem se na něho a špitla: "Třeba se ještě někdy potkáme."
Usmál se a přikývl: "Určitě se potkáme, od září budu chodit na učňák támhle pod kopcem a přestupovat budu tady u vás na zastávce."
"Já myslela, že jdeš na gympl?" vypadlo ze mě překvapeně. Fakt jsem si to myslela, pokud vím, učil se hodně dobře.
"Ne, ne, kdepak!" zavrtěl hlavou. "To by mě nebavilo. Budu automechanik. Taky proto, aby táta nemusel věčně dávat auto do servisu," zasmál se vlastnímu vtípku.
Tak tomuto jsem rozuměla. Že bych šla taky na automechanika? Brr, mě ale technika nebaví.
"Tak fajn, tak třeba zapracuje nějaká náhoda a zase se potkáme," usmála jsem se na něho a chtěla vykročit k domovu.
"Anebo..." řekl váhavě a já se zastavila. "...b-by se té náhodě m-mohlo p-pomoct...?" vykoktal ze sebe a zrudl.
"Jak pomoct, myslíš jako se domluvit?" vyvalila jsem na něho překvapeně oči. A když souhlasně přikývl, vyvalila jsem je ještě víc. Málem mi vypadly na chodník!
Tak proto do mne ve škole občas schválně žduchl? Abych si ho všimla? Náš školní hezounek, ten, který má na každém prstě tak deset holek, je vlastně nesmělý a navíc si myslí na mě? No já se picnu! Tak to je senzace měsíce!
"Ale ty zástupy holek..." naznačila jsem mu své myšlenky.
"Ále, to jsou jenom takový blbky, co se na mě lepí," obrátil oči v sloup. "Víš, Katko, já jsem nerad kořist, já radši dobývám. I když to moc teda neumím," řekl a zase se začervenal.
Tak tím mě dostal! Odseknout mu, že o žádného kluka nestojím, nebo že mám jiné starosti... to jsem prostě nedokázala. Místo toho jsem mu, jak poslušná hypnotizovaná husička, nadiktovala svoje číslo na mobil. A dokonce správně!
Stejně nezavolá...

Okamžitý příchod domů se mi díky tomu trošku nezdařil. Ale na druhou stranu to snad nevadí, aspoň bude už táta po jídle a můžeme vyrazit.
Otevřela jsem dychtivě dveře bytu.
Ale jak to, že tu má papuče? "Kde je zas táta, on ještě nepřišel z garáže?" nakoukla jsem do pokoje v předtuše problémů. Který automechanik to byl minule ještě ochotný jít zkusit Feldu spravit?
"Táta musel do práce, Katy. Odvolali ho na poradu, něco se stalo..." otáčí se máma smutně od televize.
"Nééé...! Už zase?"
Vždyť já se těšila na projížďku na koních. Mám slzy skoro na krajíčku.
"To mi ti kreténi zločinečtí dělají schválně, to není možný!"
Zuřím!
Fakt!
A děsně moc!
Proč zrovna já? Proč musí být zrovna můj táta policajt? Proč nemůžu mít tátu třeba obyčejného učitele? V práci se nepředře, to vidím u těch našich. Přijde nejpozději ve čtyři domů a pohoda!
"Třeba to nebude dlouho trvat," snaží se mě uklidnit máma. Ale je vidět, že sama tomu moc nevěří. To už známe - to ho zase nejmíň týden v podstatě neuvidíme. Prolítne občas bytem, jen aby se neřeklo. Zkontroluje v tom letu, že žijeme, sebere čisté prádlo a je zas na dlouho pryč.
"Nevíš, co se stalo? A jak dlouho bude pryč?"
"Nevím, táta taky nic nevěděl, jen pro něho přijeli."
"Tak já jdu na koupák. Můžu?" vzdychla jsem odevzdaně i naštvaně zároveň. Jdu za holkama. Co mi taky zbývá?
Máma přikývla: "Ale dávej na sebe pozor."
To nevypadá na to, že bych tátu viděla dřív jak za týden. Když ho odvolají takhle z dovolené, znamená to, že se něco vážného stalo, asi zas někoho zavraždili nebo tak něco a je mi jasné, že to bude na delší dobu. Ach jo!
Sbalila jsem si odevzdaně věci a šla za holkama na koupaliště.
Jejich radost, že mě vidí, jsem ale příliš nesdílela. Já bych se teda rozhodně raději viděla s tátou někde v okolí Černé Hory, než na přecpaném koupališti. A navíc tu straším v těch nemožných plavkách, co nikdy nevyšly z módy, jelikož nikdy ani moderní nebyly. A které jsem navíc nosila už loni! Ach jo, to je život!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama