Nemožně zvědavá holka! - 2. Kde, že žijí rozmazlovaní jedináčci? U nás doma těžko...

24. dubna 2011 v 22:57 | Hana Brýlová |  Ukázky z knih
Ještě jedna kapitola z knížky Nemožně zvědavá holka!, která je určena pro čtenářky tak od devíti do devadesáti devíti let a zakoupíte ji již za chvíli zde: www.stahuj-knihy.cz


Cestou ze školy jsem vymýšlela taktiku na mámu. Potřebuji ji zpracovat, aby mi pomohla přemluvit tátu na to Chorvatsko. S ní to ale bude hračka. Na rozdíl od mých kamarádek, které jejich matky vysírají snad denně, já s mámou žádné problémy nemám. Když po mně zrovna nechce, abych si uklidila v pokojíčku, vycházíme v pohodě.
Četla jsem samozřejmě, že puberta se vyznačuje tím, že se najednou z bezvadných rodičů stanou trapné nuly. Je mi třináct, takže bych o tom měla už něco vědět. Ale mám pocit, že u nás to nehrozí. Máma rozhodně není ani nudná, ani trapná, ani "mimo".
Zatím...?
Ale vážně: S mou mámou se prostě nenudím.
To mi takhle v lednu jednou k večeru vlítla vyděšená do pokoje: "Katko, nemáš punčochy?"
"Proč? Došly ti prachy? Jdeš vyloupit banku?"
"Katko!" zaúpěla.
"Mami, to se snad nosilo před sto lety, ne?"
"Tak punčocháče. Právě jsem si roztrhla poslední a táta už na mě čtvrt hodiny čeká v autě..." zaprosila. Vzhledem ke skoro desetistupňovému mrazu venku jsem spolkla poznámku, aby teda jela do divadla naboso.
"Nemám, víš, že to nenosím."
"A skočila bys mi pro ně naproti do obchodu?" zaprosila, "musím se ještě dolíčit."
Co jsem s ní měla dělat?
"Kup hnědý, na výšku 170 a to druhý číslo je jedno jaký, hlavně mi nějaký dones, nebo mě táta roztrhne." Škodolibou chuť počkat si na to, jak táta trhá mámu, když na ni nikdy neřekl ani jedno křivé slovo, jsem také celkem úspěšně potlačila a jen jsem se zeptala: "A když budou mět jenom velikost 170 na 124?" Do těch by se máma mohla schovat tak třikrát.
"Tak v tom případě k nim kup i izolepu, obmotám si je kolem těla a nějak to přilepím."
Když jsem tehdy přišla domů, vytřeštila jsem oči: "Mami, proboha, co se ti stalo?" Máma měla na jednom oku tmavou modřinu velikosti poctivého koláče. Že by se tu s tátou zatím poprali? Ale ten trpělivě seděl v autě, i když jsem mu říkala, že má ještě tak hodinku.
"No dovol! To je kouřový líčení," řekla uraženě a patlala si tu hrůzu i na druhé oko. Prý tomu nerozumím.
Nebo na jaře, jak jsem se málem přerazila... Představte si to: Nic zlého netušíte a vcházíte do miniaturní předsíňky v panelákovém tři plus jedna. Hned u dveří zakopnete o bytelné vidle. Podotýkám, že zahradu nemáme.
"Mami, co tady, proboha, dělají ty vidle?" Že by naše drobná babička, zlomila vidle, se mi nezdálo. Ale pro jistotu jsem se zeptala: "Ty jsou pro babičku?"
"Ne, Katko, ty jsem koupila tobě."
"Cože?"
"No, až budeš o víkendu dělat jarní úklid ve svém pokojíku, budou se ti hodit. Pod okno přistavíme kontejner a bude to. Jinak už ten úklid u tebe zvládnout nepůjde."
A už vůbec není staromódní. To jsem ji takhle nedávno nepoznala v obchodě. "No, Katko? Ty se ke mně nehlásíš?"
"Ježíšmarjáá, mami, já tě nepoznala! Co to máš na hlavě?" Ráno byla hnědovlasá a polodlouhé vlasy jí ve větru krásně vlály. Teď měla kratší rezavý účes, rozježený podle poslední módy. Ale slušelo jí to, to je fakt.
S tím účesem to už párkrát od té doby zopakovala. Prostě, moje máma nudná určitě nikdy nebude.
Tak jsem zvědavá, čím mě máma překvapí dnes. Otevírám opatrně dveře, ale za nimi žádné vidle...
Máma sedí v pokoji, účes stejný jako včera a čte.
"Ahoj, co bylo ve škole?"
Teda už by taky mohla pro jednou změnit repertoár přivítacích otázek. I když vlastně...
"Ále... Vrbová provokovala s Chorvatskem." Jak se to říká? Kujme železo, dokud je horké, že ano.
"S jakým Chorvatskem?" celkem pochopitelně nechápala máma a zvedla oči od novin.
"No, Janina rodina jede do Chorvatska. Její táta tam má nějaký pracovní vyřizování nebo co. A zbytek rodiny jede s ním. Budou po tu dobu v nějakým větším bungalovu. Je to někde u Zadaru a kousíček od moře," vysvětlovala jsem. "Nabídli mně, abych jela s nimi, místa je tam dost..." naznačila jsem a vyloudila ten nejmilejší úsměv, co jsem dokázala.
"A kdy by to bylo?"
Jej, to vypadá nadějně, neřekla mi rovnou, že mám smůlu. Navíc naše mámy se znají, jednu dobu spolu pracovaly, to by mohla být výhoda. Nesvěřovala by mě na tři týdny nikomu cizímu.
"Odjíždějí pátýho srpna a vracet by se měli až na konci prázdnin..." usmála jsem se, pokud možno co nejvíc optimisticky, na mámu. "Takže asi tři týdny..."
"Katuško," (Ježiš, jak já to oslovení nesnáším! No uznejte, copak jsem malá holka?!), "to bude asi moc peněz. Promluv si o tom s tatínkem, ale nevím, nevím... Víš, že platíme hypotéku na byt a půjčku..."
Abych nevěděla! Kdykoliv chci něco koupit, tak slyším to stejné! Chtěla jsem jí něco v tomto duchu odseknout, ale na poslední chvíli jsem se zarazila. Kdepak, takhle ne! Zkusím vytáhnout strategii hodná a milující dceruška, třeba to zabere.
"Mamí, maminečko, ty se u tatínka určitě přimluvíš, viď. Já tě mám tak ráda," vlepila jsem jí pusu na tvář. Co se týká táty, těžce spoléhám na to, že mi ho máma pomůže zpracovat. Takže musí být napřed zpracovaná ona. Vím, že platí ty pitomé splátky, ale když se jim náležitě vysvětlí klady mého budoucího výletu, tak co by pro jedinou dcerunku neudělali, že?
"A kolik by to bylo vlastně peněz?"
"Je to výhodný, mami." Tak pozor! Musím jí zdůraznit jen samé plusy, jinak mám smůlu. "Platí se jenom pobyt a jídlo, cestu mám zadarmo, tak je to v pohodě, nebude to tak drahý..."
"Kolik?" přerušila mě máma. Hm, tak to už víc neobkecám.
"No, vyjde to ani ne na pět tisíc... nějaký kapesný..."
"Ale nemusí být vysoký," dodala jsem rychle, abych ji nepoplašila.
"Holka, to je moc peněz. Víš, že jsme museli kupovat novou ledničku. A pračka už nám taky dosluhuje..."
Jak já tohle nesnáším! "Mamí..." zakňourala jsem prosebně.
"Uvidíš, co ti na to řekne táta, ale moc se netěš, abys nebyla zklamaná. Je to přece jenom moc peněz."
Doprdeléé...!!! To nevypadá dobře. Žádné mámino: jasně chudinko, jistě, že přemluvím tátu. Přece nebudeš zase trčet celé prázdniny v Brně anebo v lepším případě u babičky. U moře ti bude dobře, jenom jeď...
A pak, že prý jsou jedináčci rozmazlovaní! No, to by mě teda ale fakt zajímalo, kteří?! Protože já ne...
Ať mi nikdo netvrdí, že si policajt a prodavačka nemůžou dovolit zaplatit své jediné dcerunce měsíční pobyt v Chorvatsku. Vždyť to nechci každý rok! Vlastně by to bylo poprvé, protože u moře jsem byla jenom jednou, s našima v Itálii... Do háje! Já chci jet! Přece nezůstanu tady? Co bych tu dělala? Kámošky se mi budou válet celé prázdniny u moře a já...? Přece nebudu trčet doma!
Už to tak ale vypadá, že asi budu...
Ach jo, to jsou nadějné vyhlídky, teda. Kdybych měla aspoň sourozence. Trpěli bychom zavření doma společně.
Hm, to zas budou prázdniny! Asi tu umřu nudou!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama