Jak na mámu

3. dubna 2011 v 19:51 | Hana Brýlová |  Články, povídky
Mělo mě to varovat! Jsem nepoučitelná! Opravdu mě to mělo varovat!
Je přece jasné, že pokud jako máma něco prohlásím, synové to použijí proti mně!
A obzvláště to platí o tomto, pro rodiče nebezpečném, věku sedmi a devíti let, kdy jeden jejich šílený nápad střídá druhý. Ale já jsem prostě nepoučitelná...


Vejdu do bytu a tam ticho. Žádná rvačka, ani křik. Že by nebyli ještě ze školy doma? Ba ne - jejich boty tu jsou. Dokonce uklizené v botníku. Tak už jen to mi mělo být podezřelé.
Batohy nejsou odhozené na podlaze v chodbičce, bundy mají pověšené na věšácích. Neválí se tu čepice, mikiny, školní papuče. Na první pohled nikde není nic rozsypaného, rozházeného, rozbitého... Dokonce ani není slyšet jejich obvyklá hádka či přímo rvačka. Tak toto všechno mne mělo varovat. Ale nevarovalo.
Přitom s jejich nápadně vzorným chováním už jisté zkušenosti mám. Když byli takto vzorní naposledy, objevila jsem potom rozbité okno, které se nějakým nedopatřením, za které oni pochopitelně nemohli, připletlo do dráhy jejich míče, když hráli v pokoji fotbal.
Já jsem ovšem skutečně nepoučitelná. Já naivka si snad opravdu chvíli myslela, že nastala nějaká zvláštní proměna mých synků, zázrak ze dne na den a už budu mít od této chvíle ty nejspořádanější a nejvzornější děti na světě.
Ó, jak jsem naivní!
Opatrně pootevřenými dveřmi nakukuji do dětského pokoje a obrázek, jaký se mi naskytnul, mi vyloudil úsměv na tváři. Kluci sedí spořádaně u svých stolků a učí se. Prostě idylka, sen každé matky. Tak toto jsem u nich ještě nezažila, proto se chvíli kochám.
Ovšem v tomto okamžiku by jistě každá běžná máma vykřikla: ,,Co jste zase provedli?" Každé normální mámě by to bylo podezřelé, jen mně ne. Jsem nepoučitelná. Já naivka na ně jenom kývnu na pozdrav a potichoučku zavírám, abych je nerušila...

Dveře do kuchyně otevírám bezmyšlenkovitě, těším se, jak se zbavím těch dvou těžkých nákupních tašek. Vstupuji a mé oči zaregistrují nějaký rychlý pohyb uprostřed kuchyně. Infarkt! Trhnu sebou leknutím, instinktivně uskočím a tašky žuchnou na zem. Chvíli nechápavě zírám na tu změnu v kuchyni.
A pak mi to celé začíná docházet!
Jo, tak proto jsou tak vzorní, už je mi to jasné. No nazdar!
"Kluci okamžitě pojďte sem!"
S nevinnými výrazy ve tváři se neochotně přiloudali stylem ,,unavený šnek,,.
"CO TO JE?" vypísknu a propichuji vzduch prstem směrem k tomu, co mne tak vyděsilo. Kluci se sklopenými hlavičkami mlčí a já se začínám pomalu vzpamatovávat. Jo, to mám teď za to! Když si před nimi nedávám pozor na pusu, tak to potom takto dopadá.
Nedávno jsme měli rodinnou poradu, kterou vyvolali naši synové. Měli klasické přání - pejska. A já těm svým chlapům, preventivně všem třem, tehdy zcela jasně vysvětlila, že do našeho dvoupokojového mini bytečku se prostě žádné zvíře nevejde a tudíž tu ani žádné nebude. Jak to tak znám z jiných rodin, o zvíře bych se nakonec musela starat já a co bych jako ještě všechno měla dělat? Tak tu prostě nic nebude a basta!, oznámila jsem jim. Bohužel jsem při té diskuzi neprozřetelně prohlásila i to, že pokud by opravdu chtěli nějaké zvířátko, tak jedině něco malého. A už je to tady!
Právě si uvědomuji, že jsem tehdy také mluvila o slůněti! Proboha! Rychle jsem vystřelila z kuchyně na obhlídku bytu. Nakukuji i na balkon... tak nic, slůně tu nikde není. To jsem si oddechla!
Vracím se za syny do kuchyně a pomalu mi dochází tvrdá realita. To, co jsem nikdy nechtěla dovolit, je zde.
Na čestném místě uprostřed kuchyně totiž trůní umělohmotná vanička, do které jsem ještě včera v koupelně dávala špinavé prádlo. Teď v ní však není prádlo, ale piliny. A spokojeně tam pobíhá snad nejmenší morčátko na světě. Že jsem nemlčela!
"Kluci, já vám přece jasně zakázala nosit domů jakákoliv zvířata, nebo ne?"
"Ale mami, to není jakýkoliv zvíře, to je naše Bobinka," dodává si odvahy mladší syn. Naše... Tak oni už to zvíře považují za naše...
Což o to, roztomilé to morče je, to ano, ale přece jim to nemůže jenom tak projít. Zákaz je zákaz.
"Naše?!" Ta otázka je celkem zbytečná, to vím. Znám své syny, ti ví, jak na svou mámu.
"No, víš... my ti ji donesli ukázat a kdyby se ti náhodou líbila, tak by u nás už mohla zůstat, víš," upírá na mě starší Petřík své modré oči.
Vzdychla jsem...
Pravda je, že morče je ještě v pohodě. Horší by bylo, kdyby mi sem opravdu propašovali psa. Anebo to slůně - u svých synů si nemohu být ničím jistá. Mám ještě v živé paměti šok z objevení jejich utajované chovné stanice žížal, kterou jsem náhodně našla ve skříni mezi jejich hračkami! Na tu rozmáčenou krabici plnou hlíny a kroutících se provázků hned tak nezapomenu! Od té doby tuším, že jsou schopni všeličeho. Navíc v poslední době jsou v jejich pokojíku nápadně často k vidění různé články o jedovatých pavoucích... Brr! Tak to opravdu raději to morče!
Což o to, Bobina se mi líbí. Je opravdu pěkná, celá strakatá, maličká, zkrátka miloučká a nechá se i hladit. Ale já jim zvířectvo nosit domů přísně zakázala a tak teď - babo raď! Jak z toho vybruslit, aby neutrpěla rodičovská autorita a Bobinka u nás zůstala?
"A čí je?" kapituluji. "Nebude někomu chybět?"
Čert vem autoritu!
"No, naše," usmívají se kluci šťastně a mají pravdu. Už je naše. Jen to ještě nějak vysvětlit jejich otci.
"Tak dobře, ale tátovi to řekneme až zítra, to bude lepší. Dnes by nás mohl vyhodit všechny čtyři," mrkám na ně spiklenecky. Radostně přikyvují a štěstím jenom září.
Je čtvrtek, to má manžel náročný den. Přijde skoro v noci, utahaný a není s ním rozumná řeč. Naštěstí je extrémně nevšímavý. Věřím tomu, že když Bobinu uklidíme do volného kouta vedle okna, kde bude částečně schovaná za ledničkou, tak si jí určitě nevšimne. Kluci ji tam ihned ochotně přestěhovali.

A měla jsem pravdu. Dopadlo to přesně, jak jsem předpokládala. Manžel si nevšimnul ničeho zvláštního ani večer, ani ráno při odchodu do zaměstnání. Spokojeně odešel, aniž by nový přírůstek do rodiny zaregistroval. Tak fajn - oznámíme mu to v klidu dnes po večeři, naplánovala jsem.
Jenomže večer přišel z práce s menší krabicí a tajemným úsměvem: "Kluci, pojďte sem, mám pro vás překvapení."
...a tak se nám ve vaničce, vedle Bobiny, objevila ještě Pepina!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama